CALLON, M. / LAW, J. (1995): Agency and the hybrid collectif. South Atlantic Quarterly, 94, 2, 481-507
Mohou vůbec být non humans jednajícími (aktéry)?, vyhlašují autoři hned v první větě téma článku. Vzápětí je tato otázka podrobena kritickému zkoumání. Podle nich jde o zcela špatnou otázku. Takto se ptát nás přivádí do pasti hned ze tří důvodů: (1) podle takto položené otázky máme předpokládat, že existují dvě různé třídy, lidská a ne-lidská. To se ale autorům příčí. (2) Otázka implikuje zvláštnost a jedinečnost lidí, kteří jsou považováni za samozřejmě jednající. Veškeré představy o jednání jsou pak odvozeny od lidského jednání. A za (3): Ptá se nás, zda bychom, jako dobří liberálové, kteří přicházejí do styku s nižšími řády, nezvážili možnost rozšířit tuto naši výsadu (jednat) a nepovolili ji také non humans.
Ten poslední bod je současně také kritikou ANT. Je to právě ANT, kdo chce, proti ustálené praxi vylučování ne-lidských aktérů z připisování schopnosti jednat (být agentem), rozšířit toto právo a nadále počítat i se zvířaty, kyborgy, věcmi, atd. ANT se tak snaží, parafrázují autoři Vicky Singleton a Susan Star, asimilovat Jiného, vymazat ho, zrušit ambivalence. Callon s Lawem chtějí přispět k nalezení způsobu, jak vyváznout z podobných debat (o tom, jestli také ten či onen může být nadán jednáním) a transcendovat tak “egalitární panopticizmus liberalizmu”. V samotném závěru textu se k tomuto problému vracejí a hodnotí své psaní jako krok směrem k postliberalizmu, ale k tomu se teprve dostaneme.
“Obraz” č. jedna. Mimochodem takových příběhů-obrazů, nad nimiž se pak rozproudí diskuse, vystřídá čtenář v průběhu četby několik. Říkám-li, že se “rozproudí diskuse”, myslím to doslova. Opakující se textuální formou článku je dialog obou pánů Callona s Lawem. Využívají tak možnost, kterou jim nabízí forma dialogu - aby čtenář-posluchač byl jakoby přímo přítomen promýšlení různých úskalí a problémů, předkládání tezí či dohadování významů. Tak tedy první obraz čtenářům představuje Andrewa, vedoucího manažera jednoho anglického podniku a jeho manažerskou praxi. Vidíme ho jako vedoucího, jako aktéra par excellence. V jeho kanceláři, se svým faxem, PC, sekretářkou a pravidelnými cestami vlakem do Londýna. Hned nato nás autoři vtahují do takového experimentu. Jedná se o toto: zkusme si představit, že vše to, co Andrew používá jako manažer - ten fax, PC, jeho sekretářka, stejně jako železnice do Londýna - že toto všechno zmizí. Že lidé v laboratoři jejich firmy ho začnou ignorovat, nebo ho budou brát třeba jako nějakého poslíčka, který roznáší poštu. A Callon s Lawem se ptají: byl by to i potom stále ten samý jednající a energický Andrew?
Nabízejí následující alternativní řešení. Andrew jako jednající aktér je vynořujícím se výsledkem (efektem). Je seskupením kousků a částic. To má co dělat nejen s jeho tělem (osoba Andrew), ale i se spoustou věcí, které jsou mimo tělo. Toto je, říkají autoři, podstata jejich experimentu. Ilustruje se tu jednání jako možná výsledná kvalita. Být aktérem - v tomto případě vedoucím manažerem - je formou jednání, která je výsledkem určitého uspořádání. Tedy, věci o sobě nejednají. Ony ani žádné věci o sobě nejsou. Jsou jen vztahy, z nichž občas vzejdou věci.
Zde se Callon s Lawem dostávají k objasňování jednoho z klíčových slov a tím je collectif. V následném dialogu vyjednávají co že to termín collectif znamená. Michel navazuje na řečené a prohlašuje: aktérem jsem proto, že tady a teď re-prezentuji hybridní collectif a protože jsem zároveň jeho součástí. Takže, hádá John Law, collectif je výsledek vytvořený interakcí heterogenních částí. Jsou to tedy ty vztahy a jejich heterogenita, co je důležité. Vztahy, které performují. A alespoň v tomto případě performují jednání (manažera Andrewa).
A co je to třeba “collectif Michel Callon” (ten collectif, který Michel Callon re-prezentuje), ptá ce John Law. No, přemýtá Michel, spousty textů, přečtených i napsaných, klávesnice i email. Slova která říkají kolegové.
Aby mohli rozvinout debatu o materiálech, které se účastní generování jednajících, přecházejí k dalšímu z obrazů: Andrew potřebuje řešit problém ohledně plnění výzkumných úkolů jeho podniku a strategií dalšího směřování a cílů. Na stole před ním leží zpráva o dosavadním plnění plánu. Tabulky mu ukazují kdo, co a kolik toho zatím udělal a jak daleko se nachází se svým projektem. Jaké materiály se podílejí na procesu, na jehož konci leží na Anrewově pracovním stole počítačem zpracovaný soubor tabulek? Počítejme. Lidé, papíry, zařízení jako jsou počítače, nejrůznější organizační principy, symboly, nebo také aritmetika. To, jak by byl tento výčet dlouhý je jen otázku chuti. Andrew pak může jednat jako činný stratég firmy, protože je tu tento hybridní collectif - collectif materiálově heterogenních částí. Je to argument zcela jiného druhu, než jaký skýtá dualistický pohled, v němž je hybatel buď imanentní jedinci - duše nebo smysl pro morálku, nebo, na druhou stranu, je aktér chápaný jako nástroj určité jazykové komunity. I když, reviduje sám sebe Michel, teze o tom, že Andrew jedná, protože je tu ten collectif, zní příliš definitivně. Nelíbí se mu hlavně spojka “protože”. Jako kdyby Andrew byl všemi těmi informacemi přinucen jednat. Jistě je, někdy.
Pak je tu ale ještě něco: proč nemůžeme třeba říct, že jako stratég firmy jsou schopné jednat ty tabulky, které má před sebou, když i ony jsou collectif? Na to John odpovídá: protože přece nikdo nepovažuje nějaké tabulky za schopné jednat jako stratég firmy. A to je právě to! Náš jazyk se stále snaží provádět dualizmy, kde lidé jsou od podstaty jiní než non humans. Mají právo mluvit, hlasovat a dělat strategická rozhodnutí.
Taková je praxe připisování jednání. V mnoha částech západní kultury, aby něco mohlo být označeno jako aktér, musí splňovat dvě třídy podmínek: jednak musí být nadáno “intencionalitou” (aktér je schopen vybírat, připisovat význam svému výběru, rozhodovat se, co je důležité vybrat, má určité cíle, je schopen zhodnotit co se děje, atd.) a jednak musí užívat jazyk (aktér používá symboly či je schopen spojovat mezi pravidly a jejich “správným” použitím).
Zpráva, kterou má Andrew na stole mu umožňuje vidět, co se děje ve firmě. Nebo lépe, je jedním z procesů, které umožňují říci, že Andrew vidí co se děje - jsou tu i další, např. otázky odbornosti. Takový mnich by třeba ani s tabulkami v ruce nebyl schopen nějakého přehledu o dění. Takže ona zpráva participuje na vytváření místa viditelnosti, na aktu vidění. Lidé, věci, činnosti, vztahy a procesy z různých míst a časů jsou tu shromážděny dohromady - tady, v centru translace.
Souhrně řečeno, nelze tvoření manažera Andrewa oddělit od procesu vytváření toho správného druhu papírování (a také jiných materiálů). Toto je materialistické stanovisko. A toto je také podstata diskurzu o hybridním collectifu. To čemu říkáme “manažer” je vytvářeno zčásti v procesu generování tištěné zprávy o stavu podniku.
Problém ale nestojí tak, že lidé jsou vytváření a papíry vytvářející. Distribuce rolí mezi materiály je symetrická. Osoby jsou projekcemi logiky, která je generuje coby bytosti s volností jednání a se schopnostmi se rozhodovat. To ale není možné bez patřičného papírování. A naopak papíry jsou projekovány jako malé štítky, závěry nebo zjednodušená shrnutí, která pomáhají té volnosti rozhodování. Hybridní collectif generuje některá místa jako místa svobody jednání a jiná jako papíry.
Na tomto místě se autoři obracejí k otázce kdo nebo co dělá to připisování (role aktéra). K otázce distribuce možností jednat. A opět vycházejí z kritiky dvou už zmíněných tříd (osvícenské, západní, moderní...) zaujatosti: apriorního spojování jednání s lidmi, resp. singularitami a těsné spojitosti s užíváním jazyka. K první třídě: kromě silné tendence samozřejmě spojovat schopnost jednat s lidmi je tu ještě něco jiného. Je to možná ještě silnější zaujatost připisovat jednání určitým místům, bodům trvání. Nemohou to být procesy, diverzity, sítě a interakce, co může jednat, mít intenci nebo schopnost užívat jazyk. Vždy jsou to singularity, jako lidé a nebo (i když velice problematicky a za určitých podmínek) stroje. Toto je běžné našemu diskurzu - jednání musí být performováno jako lokalizované. Proti tomu dávají oba autoři přednost těm hlasům, které řekli sbohem obsesivnímu hledání podstaty a středu osobnosti a decentrovaly subjekt, hlasům, které řekly, že další cesta vede přes uvažování o aliancích a částečných spojeních.
Druhá třída zaujatosti je spojená s otázkou jazykového osmyslňování, které je důležitou částí procesu připisování jednání. V klasickém přístupu to jsou pouze lidé, kdo vládne jazykem a může tak popisovat svět, sdílet ty popisy a významy a dohadovat se o nich. Věci jsou odkázány do role trpného, mlčícího objektu, který poslušně následuje pravidla, o nichž se nedohaduje - ani nemůže. Taková představa stojí na rozdílu mezi jazykem a světem (objektů). Svět je “tam venku”, mimo jazyk. Je předjazykový. Může být jazykem “reprezentován”. Jazyk je chápán jako pouhé médium, více či méně transparentní. Podle autorů ale takovéto konceptualizace už desetiletí bezproblémově nefungují. Naopak, jazyk je (v semiotickém obratu) pojatý jako proces, jenž buduje společně a najednou čtenáře i světy. Callon s Lawem ale semiotickým imperativům vyčítají přílišné spojení s jazykem, vyjádřené ve sloganu: není nic mimo diskurz. Jejich přístup není, jak jsme si mohli už všimnout, bez analogie principům intertextuality. Je tu ale zásadní odlišnost, kterou sami spatřují v požadavku “zatlouct klín mezi re-prezentaci a jazyk. Mezi zpřítomňování a jazykovou formu.” Někdy má re-prezentace tvar slova. Ale nemusí! A často nemá. Řetězce re-prezentací jsou přece, jak ukázali výše, materiálově heterogenní. Mohou stejně dobře mít formu třeba technických objektů, instrumentů, diagramů nebo něčích schopností. Řetězce translací - neboť každá re-prezentace je současně také překladem, transformací - spojují věci s texty, texty s věcmi a věci s lidmi.
V tomto akcentu na materiálovou heterogenitu je také založen onen avizovaný “postliberální” projekt. Mnohé z materiálů, které se podílejí na re-prezentacích, mají jen málo dočinění s jazykem. Z toho ale vyplívá, že o nich nelze dost dobře hovořit. Je například těžké napsat přesvědčivý narativ třeba z pohledu kočky. Marná snaha, je to pasování re-prezentace skrze mřížku jazyka. A ten, jak řečeno, nadržuje lidem. Přesto ale kočky nebo počítače, faxy a papírování (jak jsme viděli v případě Andrewa) vytvářejí spojení a cestičky. Všichi tito označují (signify). Jen to dělají - zdůrazňují autoři - svými vlastními způsoby. Nemohou být nadále tak samozřejmě redukovatelní na jazyk. Pak je ale jasné, že o tom nemůžeme mnoho říct! Signifikace je obecnější než (jazykový) význam. Není redukovatelná na jazykové hry, které rozehrávají lidské bytosti. Dostavuje se v mnoha nejrůznějších formách, z nichž mnohé si ani neumíme představit.
Jinými slovy, Callon s Lawem tu znovu budují kategorii jinakosti, která je, jak se píše v úvodu, rušena v rámci asimilacionizmu liberálního přístupu ANT. Už nelze vytvářet jednotný pluralitní prostor, do kterého budou vtahovány také non humans, jako třeba haldy škeblí (Callon si rýpnul také sám do sebe), aby dostaly hlas a mohly hovořit. Měli bychom si představovat ne jeden prostor, ale série prostorů. Prostorů, které se všelijak překrývají a kde, což si ale můžeme představit jen částečně, bydlí více nějrůznějších entit než je schopna liberální politika vůbec připustit. Nevěřím, píše John Law, že jich většinu kdy poznáme a ani je nebudeme moci systematicky “následovat společností”. Představovat si, že můžeme asimilovat Jiného je nesmysl. Daleko spíše, pokračuje Law, to vypadá, že nás tito Jiní budou i nadále ignorovat a i nadále budou performovat své specifické formy jednání, jak to dělali vždy. Nám nezbývá nic jiného než konstatovat, že se toto děje a budovat přiměřeně monstrózní způsoby, jak je, při těch vyjímečných chvílích, kdy se naše cesty zkříží, re-prezentovat.
15. 11. 1999