Zpracováno v rámci kursu Nemoderní sociologie v roce 2002-2003 a publikováno jako součást stránek tohoto kursu. Copyright zůstává u autora.

Iva Pecáková referuje:

LEE, Nick / BROWN, Steven D. (1994): Otherness and the actor-network: The undiscovered continent. American Behavioral Scientist, 37, 6, 772-790

Článek, který jsem si vybrala k referování se zabývá přístupem známým jako "actor-network theory" (ANT), což bývá do češtiny překládáno jako teorie sítí aktérů. Článek ale není uvedením do teorie, je spíše vlídnou kritikou ze sympatizující pozice. Lee a Brown stručně shrnují některé rysy teorie sítí aktérů, aby mohli následně poukázat na její problematická místa. Závěr článku pak nabízí východisko, jak může teorie tato omezení překonat.

Abych mohla vysvětlit, které aspekty teorie sítí aktérů Lee a Brown vlastně problematizují, nastíním nejdříve stručně, co to "actor-network theory" vlastně je. Potom se budu věnovat rysům této teorie, které jsou v článku rozpracovány tak, aby vynikly jejich konsekvence pro teorii samotnou. Nakonec se pokusím popsat východiska, která Lee a Brown nabízejí.

Actor-Network Theory

Teorie sítí aktérů je produktem skupiny sociologů různým způsobem spojených s Centre de Sociologie de l'Innovation of the Ecole Nationale Superieure des Mines de Paris (Law 1992). Během osmdesátých a devadesátých let je zde rozpracován přístup, který rozšiřuje dosavadní pojetí konceptu sítí v sociologii. Dnes je s touto teorií spojeno množství autorů nejen francouzské provenience - některé z nich vyjmenovává Law v citovaném článku. Mými průvodci se stali především Bruno Latour, John Law a v češtině Zdeněk Konopásek.

Základem teorie sítí aktérů je představa, že sociální aktéři nejednají samostatně, ale jsou propojeni ve více či méně rozsáhlých sítích. Tyto sítě jsou heterogenní; jsou v nich zapojeny jak subjekty, tak objekty - jak lidé, tak věci. Z metodologického hlediska pohlíží ANT na věci jako na rovnocenné partnery lidí a odmítá moderní subjekto-objektové dělení světa. Věci i lidé jsou zapojeni ve stejných různorodých sítích, jsou součástí téže reality, která je celá předmětem studia vědy, a to i sociální vědy. Rozdělení světa na oblast aktivních jednajících subjektů, lidí, a oblast pasivních nejednajících objektů, věcí, ať už přírodního nebo technického charakteru, je považováno za nefunkční. Oblast bádání sociálních věd se rozšířila a do centra jejich zájmu se dostaly otázky, které nelze uspokojivě "rozškatulkovat" na "subjekty" a "objekty", tedy na sociální a ne-sociální. Dichotomie vymezující předmět sociálních věd se náhle ukázala nejen jako problematická, ale navíc jako omezující. Pečlivě vybudované škatulky přestaly stačit.

Snaha začlenit věci-objekty do oblasti zkoumání sociálních věd se objevuje v oblasti studia vědy a technologií (Science and Technology Studies). Touto snahou se ovšem podle jejího zastánce Bruno Latoura odhaluje problematičnost vysvětlení, které sociální vědy obvykle produkují. Sociální vysvětlení libovolného objektu je procesem, kdy je daný objekt "zničen" a nahrazen sociálními faktory, jichž je onen objekt pouze reprezentantem - vzpomeňme jen na Durkheimovo pojetí náboženství. Podle Latoura je ovšem každý objekt natolik jedinečný, že nemůže být prostě takovýmto způsobem nahrazen a tedy "zničen" - objekty nejsou pouze vyjádřeními nějakých sociálních faktorů, jsou samostatné a nezastupitelné. Což ovšem neznamená, že jsou pevné, nepochybné, neproblematické. A pokud uznáme, že takto nelze nahradit přírodní objekt, pak jsme nuceni uznat, že totéž platí pro objekty sociální (Latour 2000).

S popsaným problémem se sociální vědci vyrovnávají různým způsobem. Jednou z možných cest je právě přístup "actor-network theory". Podle Latoura sociální vědci tím, že za objekty dosazují jejich skutečnou podstatu, tj. sociální faktory, které daný objekt pouze zastupuje, budují svou mocenskou pozici. Jako vědci vidí něco, co laici nejsou schopni za objekty vidět, a díky této své schopnosti mohou racionálně řídit svět. S pomocí vědění, které je exkluzivně přístupné pouze jim se mohou stát sociálními inženýry, kteří vědí, co je správné. Latour hovoří o snu moderny - moderní věda se zrodila v době velkých společenských změn a právě snaha vnést do náhle velmi neuspořádaného světa nový řád se stala jejím více či méně explicitně vyřčeným programem. Rozdělení reality na subjekty a objekty, na sociální a ne-sociální je tedy vysoce politickou záležitostí (Latour 2000).

Tato političnost je pro teorii sítí aktérů charakteristická. ANT je poměrně úzce spojena s problematikou vědění a moci. Moc libovolného aktéra je dána tím, jak rozsáhlou síť je schopen zmobilizovat na svoji podporu. Úspěšnost nějakého vědění a jeho schopnost prosadit se v realitě je podobně dána tím, jak rozsáhlé sítě jsou jeho zastánci schopni zmobilizovat a dodat tak vědění na přesvědčivosti. Vědecké vědění není kvalitativně "lepší" nebo pravdivější než jiné vědění. Je ale podpořeno rozsáhlými sítěmi, které vědci pečlivě budují, aby dosáhli jeho prosazení na úkor jiných forem vědění. Takové sítě jsou tvořeny nejrůznějšími prvky - počínaje laboratorními přístroji, přes vědeckou komunitu a konče třebas texty kolegů, které dokáží vědci zmobilizovat na podporu vlastních tvrzení. Konopásek (1996) hovoří v této souvislosti o přesilovce - proti takto pečlivě vyztuženému vědeckému textu stojí čtenář-laik, se svou omezenou schopností mobilizovat natolik rozsáhlou síť pro podporu svého vědění. Sítě fungují navíc neviditelně, jejich účast na prosazení vědeckého poznání není přiznávána. Skrze perspektivu ANT je tedy možno nahlížet libovolné sociální jevy a dodat jim tak mocenský rozměr.

Lee a Brown - kritika některých rysů ANT

Lee a Brown se zastavují nad tím, jakým způsobem ANT začleňuje objekty, ať už technického nebo přírodního charakteru, do oblasti zájmu sociálních věd, jak překračuje hranici, která byla pečlivě vystavěna mezi sociálním a nesociálním. Podle nich k tomu využívá dva prostředky:

  1. Liberálně demokratický diskurz
  2. Pohled na svět v tradici Nietzscheho filozofie

Popíši teď podrobněji každý z nich a pokusím se vystihnout, proč je Lee a Brown považují za problematické.

Liberálně demokratický diskurz

Řekli jsme, že teorie sítí aktérů staví proti moderním dualitám (podobným té subjekt versus objekt) koncept sítě. Heterogenní aktéři sociálního světa jsou propojeni v sítích a právě toto propojení je konstituuje a tvaruje, ne jakési rozdělení světa na subjekty a objekty. Při zkoumání nejrůznějších fenoménů (např. věda, organizace) na ně "actor-network theory" pohlíží jako na sítě heterogenních aktérů - lidí i věcí. Věda není tvořena jen lidmi, ale také texty, přístroji, budovami…). Vědění lze vidět jako efekt sítě heterogenních objektů. Toto pojetí je veskrze politické - právě velikost a komplexnost sítí, které aktér dokáže zmobilizovat ve svůj prospěch určuje jeho mocenskou pozici, přesvědčivost jeho pohledu na svět apod.

Toto začlenění věcí do sítí vede k tomu, že musíme věcem přiznat analyticky stejný status jako lidem - opustit představu pasivních objektů a zabývat se tím, jak objekty aktivně "jednají".

Tak se teorie sítí aktérů dostává k liberálně demokratickému diskurzu - hovoří o osvobození věcí, o emancipaci; o jejich dosavadním "škatulkování" naopak jako o nespravedlnosti, dokonce o diskriminaci. Žádná racionální námitka proti takovéto emancipaci objektů totiž podle představitelů "actor-network theory" neexistuje. Pokud byl přijat princip rovnosti a stal se uznávaným standardem argumentace, proč by pak nebylo možné vztáhnout ho na svět objektů. "Actor-network theory" tedy dovádí liberálně demokratický diskurz do extrému - pokud princip rovnosti jednou přijmeme, musíme být připraveni jej aplikovat kamkoli včetně světa objektů - jakým způsobem bychom totiž stanovili hranici, kdy tento princip aplikovat a kdy už ne. Ve jménu svobody a rovnosti volá "actor-network theory" po osvobození objektů. Je to odvážné, lákavé, extrémní a především je riskantní tuto argumentaci odmítnout!

Pohled na svět v tradici Nietzscheho filozofie

Zjednodušeně lze tuto perspektivu shrnout následovně. Všechny kategorizace věcí ve světě jsou pouze výsledkem lidské aktivity, svět sám žádné kategorie neobsahuje, ale je nerozlišenou oblastí vůle, moci a odporu. Principem reality je moc. "Actor-network theory" dovádí tuto ideu do krajnosti stejně jako ideje liberálně demokratické. Tím zároveň dospívá k univerzální aplikovatelnosti své politické metafory - svět, který je nediferencovanou oblastí vůle a moci je možné chápat neomezeně politickým diskurzem. Je-li svět takto redukován, pak je obtížné uvažovat o něm jinak než v pojmech panství a odporu. Všechny alternativní popisy světa jsou tím vyloučeny, "actor-network theory" se stává univerzálním přístupem, ustavuje se jako jediný správný reprezentant všech, subjektů i objektů, ten nejférovější přístup, jediná správná teorie, která pokryje všechny oblasti reality.

Vzájemná provázanost obou pozic - liberálně demokratického diskurzu a pohledu na svět v tradici Nietzscheho filozofie - je zde poměrně zřejmá. Na úzké spojení ANT s mocenskými aspekty a politizujícím diskurzem jsem upozornila již výše při výkladu tohoto přístupu.

Je tu ještě další problém, s kterým se teorie sítí aktérů potýká.

Systémový přístup

"Actor-network theory" některými svými rysy výrazně připomíná systémovou teorii. Proto je také patrná snaha odlišit se od systémového přístupu a zdůraznit jeho slabiny. V rámci systémového přístupu jsou heterogenní objekty uspořádávány do hierarchických a vzájemně propojených systémů, shromažďovány do skupin. Libovolné entity jsou nahlíženy jako systémy. Vnější prostředí systému je navíc redukováno do role zdroje, prostředku umožňujícího rozvoj systému - tak se objekty stávají prostředím pro systém subjektů. Teorie sítí aktérů pak proti tomuto přístupu staví právě své radikální zpochybnění akceptovaných dualit, škatulek, do kterých lze objekty roztřídit. Namísto toho propojuje světy přírody, sociálna a technologie do nesourodého mocenského pole. Přesto se "actor-network theory" nedaří odlišit se uspokojivě od systémového přístupu. Provázanost a fungování systémů odpovídá provázanosti a fungování různých sítí, podobnosti mezi oběma přístupy zde jsou.

Východiska

Závěrečná část článku je vlastně východiskem pro "actor-network theory", možností překonat problémy, které jsem rozvedla výše. Lee a Brown považují ANT za nosný přístup ke studiu reality a cílem jejich kritiky je podpořit její další rozvoj a formování. Tato poslední a vlastně svým způsobem nejdůležitější část textu se naneštěstí ukázala také jako nejhůře čitelná. Nejsem si jistá, jestli se mi podařilo pochopit úplně všechno, co se Lee a Brown snaží vysvětlit.

Teorie sítí aktérů se soustřeďuje na to, jak jsou objekty uspořádávány do sítí. Sítě ovšem vnímá do značné míry staticky - jsou strukturované, centralizované. Snaží se začlenit heterogenní subjekty i objekty do heterogenních sítí a nereflektuje, že sítě, které uvažuje jsou strnulé a strukturované, centralizované a uspořádané a nepostihují neuspořádanost reality. Lee a Brown navrhují zaměřit se více na pohyb, rozdílnosti a nejistotu, nevytvářet pevné strukturované sítě, ale chápat je jako nestabilní, nejisté, proměnlivé. Procesy uspořádávání a vyhlazování struktur probíhají zároveň a právě to ničí představu uspořádaného prostoru a také ambici osvobodit všechny ty, kdo zůstávají venku začleněním do uspořádaných sítí.

Uspořádané sítě vyjadřují mocenské strategie - pouze některé subjekty však disponují nástroji k jejich plánování a provádění. Na druhé straně existují strategie, které nejsou takto viditelné, neobjevují se na úrovni uspořádaných mocenských sítí. Pokud by se ANT soustředila na obvyklé akceptované cesty dosahování cílů, na uspořádaný svět strukturovaný do akceptovaných sítí, opominula by všechny ostatní strategie. Aktéry, kteří je využívají by redukovala na utlačené aktéry, kteří potřebují emancipaci, tj. začlenění do viditelných obvyklých sítí. Soustředění se na "dálnice" by vedlo k ignorování významného množství obyčejnějších cest a cestiček.

Otázky

Při snaze proniknout do tajů teorie sítí aktérů a pochopit smysl kritiky, kterou Lee a Brown předkládají, se vynořovalo množství otázek. Na některé z nich jsem nalezla odpověď u představitelů ANT, jiné mi zatím zůstávají nejasné.

Představitelé teorie sítí aktérů kladou důraz na to, že vyrovnání pozice objektů a subjektů, lidí a předmětů, je pouze analytickým krokem, ne etickým. Ani takto opatrně formulovaný postoj není zcela neproblematický. Nabízí se otázky. Je potom veškerá realita - tvořená objekty a subjekty uspořádanými do nejrůznějších heterogenních sítí - realitou sociální povahy? Nebo existuje ještě nějaká ne-sociální realita? A pokud ano, jak je uspořádaná? Pokud ne, jsou pak všechny vědy vědami sociálními?

Dalším bodem, který mne plně neuspokojuje, je odlišení teorie sítí aktérů od systémového přístupu, o které se Lee a Brown pokoušejí. Dynamičtější pojetí sítí, které (bohužel snad až příliš stručně) navrhují, podle mne není neslučitelné se systémovou teorií. I systémy lze chápat dynamičtěji, heterogenněji a méně uspořádaně, stejně jako sítě. Je velmi důležité, že Lee a Brown poukazují na značnou podobnost obou teoretických přístupů, dle mého názoru se jim totiž tuto podobnost překonat nedaří.

Za velice cennou naopak považuji pozornost, kterou Lee a Brown věnují různé povaze sítí, resp. různým strategiím - nejen těm obvyklým, viditelným a akceptovaným. Teorie sítí aktérů se velmi úspěšně vypořádává s problematikou moci a vlivu, jež chápe jako efekt sítě stojící - do značné míry skrytě - v pozadí. Můžeme tedy hovořit o silných a slabých aktérech, o úspěšných a méně úspěšných formách poznání či vědění apod. V politickém diskurzu tak charakteristickém pro ANT by ale neměly chybět strategie, které nejsou tak viditelné a obvyklé a přesto mohou být úspěšné. To je pro mne jádrem kritiky, kterou Lee a Brown předkládají a která by dle mého názoru zasloužila obsáhlejší zpracování, než jakého se jí dostalo.

Texty, které mi pomohly se zorientovat:

BOWKER, Geoffrey C. / STAR, Susan Leigh (1997): How things (actor-net)work: Classification, magic and the ubiquity of standards. Philosophia, 25, 3-4, 195-220. Dostupné na adrese http://weber.ucsd.edu/~gbowker/actnet.html

LATOUR, B. (2000): When things strike back: A possible contribution of "science studies" to the social sciences. The British Journal of Sociology, 51, 1, 107-23. Available also at http://www.ensmp.fr/~latour/Articles/78-sciencestudies.htm

LAW, John (1992): Notes on the theory of the actor-network: Ordering, strategy and heterogeneity. Systems Practice, 5, 379-393 - online dostupné na adrese http://www.comp.lancs.ac.uk/sociology/soc054jl.html

KONOPÁSEK, Z. (1996): Sociologie jako power play. Sociológia, 28, 2, 99-125

KONOPÁSEK, Zdeněk (1999): Od Černé knihy k černé skříňce: komunismus relativizujícíma očima. Biograf, 18-19, 54 odst. Available at: http://www.biograf.org/clanky/clanek.pp?clanek=v1801

3. 11. 2002