Článek (dnes již profesora) Petruska otištěný v sociologickém časopise shrnuje chronologicky přístup sociologie k jazyku jako k sociologickému tématu. Je jakýmsi průřezem dějin sociologie se zaměřením na téma jazyka. Cíleně vynechává komunikační teorie a sociolingvistiku a zaměřuje se na téma jazyka v hlavních paradigmatech sociologie. Jedná se o stručný a poměrně hutný text, který předpokládá alespoň základní obeznámení s problematikou tématu jazyka v sociologii i se sociologií samotnou.
Snaha upozornit na téma jazyka v sociologii a vzbudit zájem o diskusi o jazyku z celého textu přímo dýchá. Autor systematicky seznamuje čtenáře s rozličnými přístupy k jazyku, zdůrazňuje stoupající význam jazyka v sociologických teoriích a v sociologii vůbec. Nejedná se však pouze o představení teorií o jazyce, nýbrž také sociologických teorií, ve kterých je jazyk zakomponován a nějak se s ním pracuje. A již nadpis nás upomíná, že komplexnost teorií je omezena nejen obsahem, ale také místně - jedná se o představení jazykového tématu v teoriích západního světa.
Východiska jsou opřena o dva pilíře. První pilíř tvoří povinný předpoklad Marxe, tedy stručné shrnutí toho, jak se jazyk objevuje v Marxově díle a až úsměvná konstrukce představující Marxe jako jakéhosi praotce tématu Jazyk v sociologii. Brilantním tvrzením, že Marx má na rozdíl od západních sociologů téma jazyka již vyřešené, vzniká prostor pro věnování se dalším konceptům, aniž bychom museli Marxe neustále opakovat.
Do druhého pilíře jsou shrnuti všichni ostatní klasikové sociologie, jako automatický předpoklad k možnosti zkoumat jakékoliv téma. Autor jasně ukazuje, co on sám považuje za zásadní, že totiž chceme-li se věnovat jakémukoliv tématu - byť sebesoučasnějšímu- je vždy třeba na úvod shrnout postoj klasiků k tématu. Nechybí tady tedy samozřejmě zmínka o Durkheimovi, Simmelovi a Parretovi.
U článku z roku 1988, z doby komunismu, nás jistě nepřekvapí časté odkazy na Marxe a Marxovo dílo a na Marxismus. Jak již bylo zmíněno v začátku je Marx takticky schován do jakýchsi předchůdců tématu jazyka v sociologii a tím je obhájeno samotné téma i pochválen Marx. Celá marxistická sociologie je vyřazena ze článku poznámkou, že má už jiné starosti než zabývat se jazykem, neboť diskusi o jazyce má přeci (narozdíl od západních zemí) dávno za sebou. Obhájit název a téma článku (tedy proč se autor zabývá sociologií západní) nebylo jistě nic lehkého, proto chápu úvod i závěr textu jako jakousi úlitbu režimu. Celkově odborný a velmi sofistikovaný text, prolnutý spoustou odkazů a konotací k doplnění historicko-sociologických souvislostí, je mírně pokažen závěrem každé podkapitolky, ve které je vždy poukázáno na vztah té či oné teorie k marxismu, což někdy působí poněkud násilně.
Jednotlivé teorie a koncepty jsou chronologicky seřazeny od klasiků sociologie a jejich vztahu k jazyku v sociologii až po ukázky soudobých pojetí.
Po výčtu klasiků je v textu uvolněno místo pro antropologii, kterou autor zřejmě považuje za podklad a předchůdce pojetí jazyka v sociologii samotné. Zde je zmíněn zejména B. Malinowsky a jeho názor, že jazyk lze zkoumat a poznávat pouze v rámci studia celých kultur, neboť jazyk je součástí celku komunikace. Celá komunikace je souborem symbolů a tyto symboly nabývají významu pouze v kontextu konkrétního sociokulturního prostředí. Důležitá je spojitost jazyka s tradicí a kulturním fungováním společnosti.
Na Malinowského antropologii přímo navazuje Jazykový relativismus, na jehož pole se také vzápětí přesouváme. Jazykovým relativismem, který je v textu reprezentován zejména Sapir-Whorfovou hypotézou, se také přesouváme na pole samotné sociologie a úvah o jazyku v sociologii. Jazykový relativismus poukazuje na vzájemnou provázanost konkrétní situace, společnosti a jazyku. Otázkou, kterou staví do popředí je, zda jazyk formuje společnost, a nakolik společnost utváří jazyk. Sapir-Whorf inspiruje dále některé Millsovi práce přes které plynule a nenásilně proplouváme až k formování obecné sémantiky, sociologie a sociální lingvistiky.
Obecná sémantika se formovala ve 40. a 50. letech dvacátého století. V návaznosti na teorie o neuro-lingvistických reakcích prezentuje zejména téma jazyka a moci, resp. politického a propagandistického využití či zneužití jazyka v ideologii. Jazyk je prezentován jako jeden z nejúčinnějších a nejpoužívanějších donucovacích prostředků. Zde se autor pohybuje skutečně na tenkém ledě, cituje příklady zneužití jazyka ve službách nacistické propagandě (o komunistické propagandě nepadne samozřejmě ani slovo). A mně nezbývá než výčtu prací přidat Fideliovu analýzu Rudého práva "Řeč komunistické moci", neboť komunismus a socialismus u nás poskytuje pro pole zkoumání jazyka v manipulaci s lidmi pole z nejširších. Obecná sémantika má však záběr širší než jen zneužívání jazyka jako donucovacího prostředku. Zabývá se obecně přímým vlivem jazyka na chování lidí - patří sem téma labellingu, jazykové stigmatizace, a kromě již zmíněné propagandistické aktivity i jazyk reklamy. Jako typický příklad je uveden Marcuseho "Jednorozměrný člověk", který na moc jazyka upozorňuje v souvislosti s manipulovatelností moderního člověka.
Nemohu se ubránit myšlence, jaké to bylo psát o moci jazyka uprostřed společnosti, která z donucovací moci jazyka doslova žila, kde naopak jakýkoliv odvážnější slovní projev byl symbolem silného odboje a kde panovala silná cenzura veškerých textů. Jak bych asi o tématu psala, abych se vyhnula přímému poukazování na každodenní realitu, která mně obklopuje?
V návaznosti na moc jazyka se posouváme k samostatnému tématu "jazyk revoluce". Prezentováním Sorokinovy teorie cyklických revolucí, kde poukazuje i na cykličnost tabuizování a detabuizování určitých slovních výrazů v průběhu revoluce, je tématu revoluce učiněno zadost. Sorokinova teorie je sice na závěr označena za již překonanou, ale je nicméně uznána jako důležitá pro uvedení pokud hovoříme o přístupu k jazyku v sociologii.
V dalších podkapitolách se posouváme dále na časové ose prezentováním strukturálně funkcionalistického přístupu k jazyku v Americe a Francii a následně konstruktivismem. Americký strukturální funkcionalismus mezi léty 1940 a 1965 se opírá zejména o Parsonse. Ten umisťuje roli jazyka do kulturního schématu a chápe jej jako prostředek rovnováhy a konsensu, resp. součást normativního řádu a konformity. Věnuje se zejména funkci jazyka (nikoliv jeho vztahu ke společnosti jako to činili např. jazykoví relativisté) a ukazuje různé symbolické řády, které doplňují jazyk ve společnosti, např. peníze. Francouzský strukturalismus představuje v oblasti jazykovědy zejména F. de Saussire, který se proslavil jako lingvista zejména však díky podpoře francouzských sociologů. Saussire zavedl rozlišení jazykového systému (language) a aktuálního mluvení (parole) a s těmito pojmy pak dál pracuje. Rozlišuje zkoumání jazyka synchronicky (porovnávání systémů) a diachronicky (v čase) a upozorňuje, že druhé srovnávání je méně časté.
Ve stejném časovém období se projevuje další silná větev v sociologii, a to sociologický pozitivizmus, který k jazyku přistupuje spíše v souvislosti se zkoumáním chování a sebereflexe. Vychází z Vídeňského kruhu sociologů a zahajuje diskusi o jazyce ve vědě. Jeho zástupci poukazují na přemíru nebo naopak nedostatek odborných termínů v jazyce vědy. Vlastní postoj k jazyku pak přináší také behavioristé a propojení tématu jazyka a lidského chování nás provází celou řadou dalších témat. Novopositivismus si také všímá národních rozdílů v komunikaci, zejména v gestikulaci.
Na konci šedesátých let se prosazuje sociologická koncepce konstruktivismu. V souvislosti s touto tématikou je zajímavá autorova diskuse o názvu směru. Jasně potlačuje označení interpretativní sociologie a upřednostňuje název konstruktivismus. V těchto teoriích hraje jazyk roli zásadní. Konečně je bráno v potaz téma pro mně tolik zajímavé, a to "nevšednost" všedního jazyka. Jazyk jako instituce je totiž zdánlivě banální, přesto však fascinující, zkoumat jazyk znamená žasnout: Jedná se o zkoumání čehosi přirozeného, každodenního, čímž se plynule dostáváme k fenomenologii, která právě zkoumá každodenní a přirozené.
Ještě než autor stihne rozvinout a zpracovat všechny podněty interpretativní sociologie, dostáváme se k soudobým (z autorova pohledu v době vzniku článku) teoretickým konceptům jazyka, které jsou prezentovány dvěma teoriemi. Autor na tomto místě odmítá Luhmana a nazývá jej dokonce "esoterickým". O to více dává prostor Giddensovi a Elliasovi. Giddensova teorie strukturace a dualita struktur je uvedena jako nejkomplexnější soudobá sociální konstrukce. Oproti Elliasově figurační sociologii je Giddensova teorie mnohem lépe ukotvena v čase a historicky podepřena. Hlavní pilíře tvoří pojem duality struktur, kterou Giddens ukazuje na příkladu jazyka, resp. dichotomie řeči a jazyka (rozvedení Saussirova language a parole). Giddens ze svého postmoderního přístupu zvažuje problém řeči mnohem více v souvislostech s okolnostmi použití jazyka a jemných nuancí mluvy a také v souvislosti s hranicemi jednotlivých států ve vazbě na jazyková teritoria. Myšlenka jakési národní entity a identifikace, jejímž jedním parametrem je jazyk, se stává běžnou a můžeme pozorovat tendenci jednotlivých jazykově oddělených společenství o vytvoření nezávislého územně-správního celku. Jazyk začíná být chápán jako jedna z hlavních identifikací. A tím se vracíme vlastně na začátek, k Malinowskému, který mluvil o nepřeložitelnosti slov a vět a o specifické gestikulaci, doprovázející každou konkrétní kulturu a podmíněnost jazyka a sociokulturních podmínek.
Elliasova teorie je sice méně historicky zakotvená, nicméně otevírá zajímavou, relativizující diskusi, typickou pro postmoderní uvažování. Snaží se překonat statické vnímání a zkoumání společností s lidských jedinců (poukazuje na to, že lidé jsou přeci neustále v pohybu) a snaží se vyrovnat s dichotomií dynamiky a statiky. Jazyk považuje za aktéra utvářejícího přístup ke společnosti a k realitě, přičemž nepopírá rozdílnost jednotlivých jazyků a z toho plynoucích důsledků rozdílů v chování různých národů. Snaží se popsat dynamiku jazyka a jemně mu tak vdechuje život, téměř jazyk personifikuje. Jeho kritika statičnosti výzkumu vrcholí kritikou statičnosti jazyka, zejména sociologického jazyka, který je v důsledku své statičnosti pouhým fragmentem reality postavených na statických symbolech. Neschopnost něco přesně popsat vyplývá z toho, že používáme na popis dynamické reality statických pojmů.
Závěrečná "diskuse" pak spíše připomíná obhajobu aktuálnosti tématu a je prolnutá hledáním souvislostí a společných prvků přístupu k jazyku s marxistickou sociologií. Opět se zde objevuje jakési pohanění západního světa v poznámce, že téma jazyka, které na západě vrcholí, je v marxismu již dávno zavedené a navozuje tak dojem, že západní sociologie je oproti marxismu jaksi v plenkách.
Psát o jazyce je vždy náročné. Píšu o něčem, co tím zároveň vytvářím a nemohu se tedy ubránit četným sebereflexivním poznámkám a myšlenkám. Jak zachovat odstup od tématu a přitom si vlastními slovy nepodkopat větev tím, že svou psanou realitou nějak popřu nebo zpochybním to, o čem píšu a jevy, které se snažím popsat? Vyrovnat se v tomto případě s odstupem a zaujatostí je velmi náročné. Tím, že se autor věnuje pouze prostému popisu teorií jazyka a nezapojuje se do samotné diskuse o jazyce, se do jisté míry tomuto problému vyhne.
Abych pravdu řekla, má volba tohoto článku vznikla ze skutečného zájmu o tématiku. Sebekriticky přiznávám, že oproti jiným tématům sociologie je téma jazyka pro mě zčásti stále velkou neznámou. Z tohoto laického pohledu byl pro mne text velmi přínosný zejména shrnutím faktů a jmen, která pro mě nejsou neznámá, nicméně díky takovémto přehledu se najednou jeví z nového úhlu a i celá tématika působí najednou systematičtěji.
Autorovo rozdělení vnímám jako zajímavé, ale je mi jasné, že někdo jiný by zvolil jiné rozdělení a jiné příklady. Při čtení textu je třeba odhlédnout od poněkud násilných marxistických vsuvek, které jinak ucelený text narušují. Také předpokládám, že do textu jsou promítnuty osobní sympatie autora k jednotlivým představitelům sociologie, které zde přestavuje i s jejich vztahem k jazyku.
Celý text vyzařuje autorovu výjimečnou orientaci v oboru i znalost tématu a přináší shrnutí tématu, resp. vyzvednutí tématu jazyka v jednotlivých sociologických obdobích a přístup k jazyku z pohledu velkých sociologických paradigmat. Nejedná se tedy o žádnou aktuální diskusi, ale o jakési historické shrnutí s doporučením k rozvinutí aktuální diskuse a otevření tématu.
Zaujala mne poznámka autora o Saussirově knize Jazyk jako základ kultury, která mně téměř omráčila: totiž, že knihu neměl k dispozici, a proto se k ní blíže nevyjadřuje. Kdo by si dnes dokázal představit, že renomovaný autor napíše do své studie, že neměl nějakou knihu k dispozici? Dnes, když jsou veškeré sociologické a jiné odborné knihy volně dostupné ve světových knihovnách nebo na internetu? To je pro naši generaci již téměř nepředstavitelné. O to více roste můj obdiv k autorovi a jeho snaze zpracovat a prosadit své téma v tak nelehké době.
15. 11. 2002