Zpracováno v rámci kursu Nemoderní sociologie v roce 2002-2003 a publikováno jako součást stránek tohoto kursu. Copyright zůstává u autora.

Jan Heinrich referuje:

DAVIS, John (2002): Reflexivity: Curse or Cure? Paper presented at the 2002 Biannual Conference of Int. Network for Eonomic Method. Availabel at: www.mklaes.net/pdf/davisklaes_reflex12.pdf

Tento článek je pokusem o shrnutí současné debaty o otázce reflexivity ve společenských vědách (zejména v ekonomii a ekonomické metodologii), již nastolila sociologie vědy a o otázce legitimity společenskovědního poznání jako takového, pokud bude ve vztahu k němu samému prováděna důsledná reflexe.

Reflexivita je zde definována jako proces, v němž se subjekt vztahuje sám k sobě.

Hierarchicky rozlišujeme tři úrovně reflexivity. Reflexivitu vnitřní, epistemickou a transcendentní. Foucault všechny tyto typy dokumentuje na příkladu obrazu Las Meňinas španělského dvorního malíře Diego Velásqueze de Silvy. Na obrau malíř zachytil pětiletou infantku Donnu Margaritu se suitou a v levé části obrazu zadní část velkého malířského plátna, za nímž on sám pracuje na portrétu jejích rodičů, španělského krále Filipa IV. a jeho manželky. Ti se ale nacházejí jakoby mimo plátno a pouze při bližším pohledu lze spatřit jejich odraz v zrcadle umístěném za malířovými zády.

V podstatě obraz zachycuje proces portrétování z pohledu modelu, zde královského páru po očku sledujícího svou dceru. Malíř zachycený na obraze je v interakci se svými modely (oním královským párem, který můžeme vidět v zrcadle) a zároveň zachycuje na plátno to, co vidí, tedy portrétované. Toto vše se odehrává v rámci světa, který je reprezentován obrazem, tedy uvnitř komnaty, kde Velásquez maluje jejich veličenstva. Jedná se o tzv. vnitřní reflexivitu.

S-O

(schémam vyjadřuje vztah vnitřní reflexivity mezi subjektem S a objektem O z pohledu S. Toto rozlišení neznamená nutně pasivitu objektu, spíše vyznačuje pozici pozorovatele, kterou zkoumáme)

Ale zároveň nesmíme zapomínat na to, že skutečný Velásquez tuto scénu namaloval a tedy z ní musel "vystoupit" a podívat se na ni zvenčí. Jinými slovy reflektoval sám sebe při tom, jak maloval a to celé pak namaloval. Protože takový pohled vyžaduje pozici externí danému vztahu (zde světa uvnitř obrazu), nazýváme jej epistemickou reflexivitou.

S ( S-O )

Nakonec je tu třetí stupeň reflexivity - transcendentní, která přesahuje původní diskurz autora a zahrnuje širší společenské podmínky. V kontextu našeho příkladu si můžeme představit skutečný královský pár a zároveň sebe samotné "za obrazem" jednak v pozici diváků, kteří se na obraz dívají a/nebo jsou těmi nevyřčenými postavami, které malíř na obraze ztvárňuje a současně sponzorů, kteří skutečnému malíři umožnili, aby obraz vzniknul, případně aby se zachoval po tak dlouhou dobu.

(S ( S-O ) )

Reflexivita ve vědě v pojetí sociologie vědeckého poznání znamená především odmítnutí myšlenky jednoduchého vyzávorkování osoby vědce (a vědy vůbec) jako nezúčastněného a nezaujatého pozorovatele. Hlavním cílem je nalezení a přiznání vědcova skutečného místa ve vztahu k objektu jeho pozorování. S tím se ale pojí celá řada problémů. Tam, kde začínáme operovat s reflexivitou, dochází nutně v klasické logické argumentaci ke sporu. To ukazuje například klasický "Lhářův paradox" (připisovaný již Epimenidovi). Pokud X sám o sobě prohlásí, že lže, docházíme ke sporu v tom, že pokud je skutečně lhářem, pak tento jeho výrok lživý není a on tedy není lhářem (a vice versa). Tento problém a jemu podobné například podle příslušníku tzv. Edinburghské školy ukazují limity logické, potažmo vědecké argumentace tváří v tvář reflexivitě. Takovýto pohled (spolu s častým upozorňováním na to, že vědci jsou silně ovlivňováni i "vnějšími" společenskými faktory) by mohl znamenat opravdové ohrožení kredibility vědy. Ale zpochybnění vědy, použitím jejichž prostředků k těmto závěrům výzkumníci došli, ovšem zákonitě zpochybňuje i tyto závěry. Dostáváme se tak do zdánlivě neřešitelné patové situace "zrcadlového bludiště", do pasti jakési hyperreflexivity.

V sociologii, antropologii a příbuzných vědách je většinou reflexivita chápána jako důraz na odhalení metodologie a vztahu výzkumníka a jeho teorie. Často se, například v ekonomii, setkáváme s reflexivitou v podoběz efektu sebenaplňujícího nebo sebezničujícího proroctví. Jinými slovy teorie popisující určitou realitu ekonomických vztahů už svou samotnou existencí tuto realitu proměňuje tím, jak proměňuje způsob, kterým k ní její aktéři (s touto teorií obeznámení) přistupují a propříště tuto realitu nelze s čistým svědomím zkoumat, aniž bychom vzali v úvahu, nakolik se daná teorie stala součástí vzorců chování jednajících.

Další důležitou kategorií sociologie vědy je symetrie, která předpokládá, že jednotlivá paradigmata (včetně paradigma vědy), kterými se budeme zabývat, bereme jako souměřitelná a rovnocenná, tedy že jedno automaticky nenadřazujeme druhému. A i v případě, že k tomu má výzkumník na základě svých názorů a zkušeností, profesionální etos by mu měl v takovém stranění zabránit.

Hands (2001) (v knize Handbook of Economic Methodology tvrdí že za reflexivní lze považovat takovou teorii, která se vztahuje i na své tvůrce a jejich chování. Reflexivita naopak může být hrozbou, pokud výzkumník/pozorovatel není schopen přesně definovat a obhájit místo, na kterém se v pozorování nachází a způsob, jakým sám sebe nazírá. Jinými slovy: vnitřní reflexivita není možná, pokud se současně nepodaří dojít k širší reflexi epistemické.

Sentová (1998)

Sentová (1998) se pokusila podívat na Sargentovu ekonomickou teorii rozumových očekávání (raional expectations economics) z hlediska reflexivity. Sargent vytvořil tuto teorii tak, že se problém nekonečného cyklického ovlivňování reality teorií a naopak pokusil reflektovat tím, že své aktéry vybavil racionálním uvažováním. Podle Sentové ale pouze toto nestačí k prolomení bludného kruhu a vnitřní reflexivita je pro makroekonomii stále problémem.

Mirowski (2002)

Mirowski popisuje příběh, který se odehrál v rané fázi výzkumu využití teorie her ve vojenské strategii. Plukovník Oliver Haywood se dostal do paradoxní situace , kterou Mirowski označuje jako Plukovníkovo dilema. Jádro tohoto dilematu je v otázce, co má armáda dělat, chce-li teorii her v praxi použít? Na jedné straně se ji, jako každou novou tajnou zbraň, snaží tutlat, ale na druhé straně je pro úspěšné použití strategie na ní založené nutné, aby protivník alespoň trochu věděl, "jaká hra se hraje." Pokud se tedy strategii utajit podaří, pozbývá smyslu a nebude účinná. A naopak: pokud se strategie neutají, ztratí armáda výhodu, kterou si zajistila pracným a nákladným výzkumem a druhá strana bude mít právě tak dobré informace (a šance na úspěch). Řešením je systematická dezinformace a vydávání nejednoznačných či přímo protichůdných stanovisek.,Armáda se musí tvářit, že uplatnění teorie her ve své strategii zároveň věří i nevěří. Naznačit, že ji možná používá, ale vzápětí to důrazně popřít.Pointou této důsledné polovičatosti je samotné upozorněnění na možnou existenci takovéto strategie, což má zajistit, aby fungovala. Plukovníkovo dilema je ukázkou vnitřní reflexivity, protože zde vývojáři museli brát v úvahu sami sebe jako aktéry ve hře, kterou sami vytvořili. Zároveň lze na tomto příkladu vystopovat i oba další typy reflexifity včetně transcendentní (vezmeme-li například v potaz samotného Mironowského, který interpretuje tuto událost nebo skepsi k jistým publikacím ohledně teorie her, které mohou být veřejností zpochybňovány jako další z úhybných manévrů)

Podle Edinburghské školy je kritika oponentů sociologie vědy neoprávněná. Podle nich (viz. výše), pokud sg. vědy tvrdí, že vědecké poznání je do značné míry určováno společensky a to ohrožuje pozici vědy, pak zákonitě nelze brát vážně ani sg. vědy. Sociologie vědeckého poznání ve svém současném pojetí je ale přímo konstituována jako paradigma vykazující kromě jiného i transcendentní reflexivitu, přiznávající svou ovlivnitelnost jpravě těmito faktory, tedy např. mírou toho, jak je uznávána či neuznávána nebo tím, kým a jak silně je sponzorována. Smrtící past Lhářova paradoxu, na kterou kritika poukazuje, je tedy, jak se zdá, narušena, protože tato kritika je vedena z jiné definice vědění, než je ta, kterou používá Sociologie vědeckého poznání.

Odkazy na literaturu:

Foucault, M.; Les Mots et les Choses; Paris: Gallimard; 1966

Hands, D. , J. Davis and U Mäki: The Handbook of Economic Method ; Cheltenham: Elgar;1998

Mirowski, P. : Machine Dreams: Economics Becoms a Cyborg Science; Cambridge University Press; 2002

Sent, E-M:

12. 11. 2002