BERGER, P.L. (1993): Sociology: A disinvitation? Dialogue, 4, 102, 38-42
Berger se už nechce nazývat sociologem, protože dnešní sociologie podle něj není to, k čemu zval svou knihou Invitation to Sociology v roce 1963. Současné sociology kritizuje v porovnání se sociology klasického období, kteří byli významnými intelektuálními osobnostmi a zabývali se "velkými" otázkami. Dnes sociologie ztrácí úroveň, vyhýbá se velkým tématům a pokud se jimi zabývá, tak velmi abstraktně. Dříve se sociologové snažili dívat na sociální realitu objektivně (zde připomíná Weberovu koncepci nehodnotící sociologie), zatímco dnes jsou vědci přímo hrdí na svou zaujatost. Také kritizuje příliš abstraktní práci a ptá se, jestli současní sociologové vůbec někdy dělali rozhovor s obyčejnými lidmi.
Dále uvádí čtyři jevy nebo vývojové směry, které nastaly po druhé světové válce a které překvapily většinu sociologů. Sociologie selhala jak ve snaze o předpověď, tak i o porozumění těmto jevům. Prvním případem je sociální hnutí 60. let v západních společnostech. Bylo velkým překvapením, že lidé žijící v blahobytu se obrátili proti společnosti, která jim tento blahobyt umožnila. Sociologické teorie předtím předpokládaly přímou závislost blahobytu a konzervativního smýšlení. Podle Bergera tkvěl neúspěch sociologie porozumět tomuto vývoji v ideologické zaslepenosti, protože sociologové byli tehdy také součástí tohoto fenoménu - byli tehdejší mírovou generací.
Za druhé zmiňuje rychlý ekonomický vzestup Japonska a ostatních východoasijských zemí, který představuje první příklad úspěšné modernizace v jiném než západním kulturním kontextu. Dříve se mělo za to, že konfucianismus je velkou překážkou ekonomického rozvoje, ale ukázalo se, že je právě jednou z jeho příčin. Sociologické teorie se mezitím zabývaly kritikou kapitalismu a za jediné řešení pokládaly socialismus. V praxi to vypadalo tak, že kapitalismus ve východní Asii vzkvétal, zatímco socialistické země stagnovaly. Zde se projevil etnocentrismus sociologů a jejich neschopnost převést koncept moderní společnosti do jiných kultur.
Třetím příkladem je teorie sekularizace, podle které modernizace způsobuje úpadek náboženství jak v institucích, tak v individuálním vědomí. Tato teorie se zdála být dobře empiricky podložená, ale na konci 70. let byla falzifikována novým zájmem Američanů o křesťanství a také třeba Íránskou revolucí. Nadále je platná jen pro jednu část světa - Evropu a pro úzkou vrstvu intelektuálů. Zbytek světa je nábožensky založený jako dříve. Toto selhání bylo podle Bergera způsobeno omezeností sociologů, kteří sami žijí v sekularizovaném prostředí.
Posledním příkladem je zhroucení sovětského impéria a myšlenky socialismu. To není problém jen sociologů, protože to nepředpokládal nikdo. Tato situace je ale pro sociologii velkou výzvou, protože bude muset přepracovat vztahy mezi ekonomickými, politickými a sociálními institucemi v moderní společnosti. Také by se měla zabývat otázkou, ne proč se komunistické země rozpadly, ale proč západní společnosti dále fungují. Problémem není sociální dezorganizace ale sociální organizace, což mnoho sociologů přehlíží.
Z uvedených příkladů vyplývají čtyři nemoci dnešní sociologie: omezenost, trivialita, racionalismus a ideologie. Modernizace je velkou transformační silou současného světa, ale není uniformním a mechanickým procesem. Má různé formy a různé reakce, sociologie proto musí být komparativní. Proti omezenosti by se mělo bojovat studiem jiných kultur a společností než vlastní. Kořenem triviality je metodologie - ne všechny sociologické otázky vyžadují kvantitativní přístup. Sociologie je racionální věda, ale to neznamená, že by předpokládala, že se běžné sociální jednání řídí racionalitou.
Nejhorším důsledkem ideologizace sociologie v 60. a 70. letech je přetrvávající názor, že objektivita a nehodnotící sociologie jsou nemožné. Subjektivita mění vědu na propagandu a znamená konec vědy. Není to problém jen levicové ideologie, ale i dalších. Jako hlavní představitele tohoto postoje v dnešní Americe uvádí feminismus a multikulturalismus.
Berger se domnívá, že současný stav je patologický, ale sociologové by měli těmto problémům čelit. K obratu je nutné, aby se sociologie vrátila k velkým otázkám klasického období, měla historické povědomí, byla kosmopolitní, metodologicky flexibilní a "militantně neideologická".
Souhlasím s Bergerem, že by se sociologie měla zabývat velkými otázkami, zvláště dnes, kdy se svět propojuje na globální úrovni a kdy se objevuje hodně sociálních a environmentálních problémů. Dochází k intenzívním kontaktům různých kultur, proto je důležitá kosmopolitnost a poznávání toho, jak fungují jiné společnosti. Co se týká metodologické flexibility, Berger moc nevysvětluje, co tím myslí, ale zřejmě je to přizpůsobení metod objektům zkoumání. Dalo by se to chápat i tak (ve vzpomínce na Latoura 2000), že bychom neměli při zkoumání dělat hranice mezi přírodními a sociálními vědami. K řešení současných globálních problémů by sociologie například mohla brát v úvahu ekologické souvislosti.
Nesdílím Bergerův názor na objektivitu a hodnocení v sociologii a myslím, že hlavně tuto otázku bychom měli diskutovat. Berger tvrdí, že v klasickém období se sociologové snažili být objektivní, zmiňuje zde Webera a Durkheima. Schválně asi zapomíná na Marxe a Comta - oba chtěli společnost určitým směrem změnit a to se promítalo do jejich teorií. Ale i sám Weber si byl vědom toho, že absolutně nehodnotící sociologie není možná, protože hodnotově jsou určeny už výchozí předpoklady a problémy, které sociolog volí [Velký soc. slovník]. Proti nehodnotící sociologii je angažovaná sociologie, kritická teorie neomarxistů (teorie se má snažit o změnu praxe) a interpretativní směry (společnost se nedá objektivně definovat, záleží na interpretaci jedince), které právě Berger kritizuje.
Kritizuje zejména feminismus a multikulturalismus, že vnášejí do vědy svou ideologii. Tyto směry napadali klasickou sociologii, že se vydávala za objektivní, ale objektivní nebyla, protože nereflektovala svou subjektivitu - byla teorií bílého muže ze střední třídy. Možná to Berger myslí tak (ale výslovně neříká), že tyto a další "subjektivní" směry také nedostatečně reflektují svou pozici. Že prohlásí: objektivita neexistuje a pak se o ni ani nesnaží a při zkoumání přizpůsobují fakta své ideologii.
Myslím, že objektivity nelze dosáhnout, protože všichni jsme vyrostli v určitém prostředí a máme určitý soubor idejí, což ovlivňuje naše vidění a zkoumání světa. Můžeme jen "zobjektivňovat" - při zkoumání reflektovat svou subjektivitu a snažit se z ní vyjít poznáváním co nejvíce jiných (také subjektivních) hledisek (porovnávání kultur...).
Latour, B. (2000): When things strike back: A possible contribution of "science studies" to the social sciences. The British Journal of Sociology, 51, 1, 107-23.
Velký sociologický slovník.
23.10.2000, Marta Kolářová SOCAN 1. semestr